Letošní dovolenou jsme s rodinou strávili
na chalupě v Beskydech. RC házedlo jsem si vzal s sebou a udělal jsem
dobře. Sice jsem si nezalétal nijak moc, ale relax to byl báječný.
Mimochodem, až budete někdy v Kopřivnici, doporučuji návštěvu muzea
Tatra. Na své si přijdou nejen milovníci automobilů, ale i letečtí
nadšenci.
23. 7. 2008
Konečně jsem se dočkal a s Ascotem vyrazil na
kopec. Že bude větru dost bylo jasné už od rána, ale celou pracovní
dobu jsem se modlil, aby nezačalo pršet. Voda se nám nakonec vyhnula a
tak jsem odpoledne vyzvedl Tomáše a hurá na Pavlov. Zatímco Tomáš na
místě vyměňoval převody, které očesal při minulém létání, já
složil Ascota během okamžiku a přesunul jse na hranu kopce.
Nepříjemné bylo, že foukalo sice hodně (6-8 m/s), ale dost zleva,
chvílemi skoro po kopci. Pavlovský kopec ovšem nosívá i v takovém
případě, takže jsem neotálel, do Ascota nacpal půl kila olova a hodil
ho do vzduchu. Stačilo pár průletů a bylo jasné, že i na kopci si s
Ascotem budu rozumnět :-) Nenapadá mě nic, na co bych si mohl stěžovat.
Samozřejmě ještě bude potřeba ledacos doladit, ale na to jedno létání
nestačí. Užil si i Tomáš se svým Furiem. Ten na svahu létal vůbec
poprvé a jsem si jistý, že se mu to zalíbilo. Tomáš měl situaci trochu
ztíženou tím, že musel létat s příliš lehkým érem. Očekávali jsme
totiž, že použije zátež, kterou používám do svého Furia já, ale ukázalo
se, že Tomášovo Furio V má trochu jinou spojku křídel než mé
Furio a tak se do ní moje olovo nedalo nasoukat. I tak ovšem
výborná svahová jízda a doufám, že brzo bude příležitost si to
zopakovat.
20. 7. 2008
Opět dokonalé polétání s Ascotem. Letěl jsem jen čtyři starty, ale
stačilo to bohatě. Nejlepší byl hned první let. Ze silonu jsem
sice vypadnul ve výšce okolo 40-ti metrů, ale při náletu na přistávací
okruh jsem zaregistroval termiku, takže jsem zkusil točit. Nabrat výšku
chvilku trvalo, ale povedlo se :-) Přistával jsem po půl hodině, a
to jsem éro několikrát shazoval, protože ve výšce nosilo celé nebe a to
byla nuda. Ve druhém letu jsem měl po pěti minutách výšku na
rozdávání, takže jsem Ascota akrobacií dostal dolů a přistál. Třetí
vzlet se opět nepovedl. Zase jsem zkusil točit termiku hned u země, ale
tentokrát to nevyšlo. Ve čtvrtém letu jsem si spravil chuť - přistával
jsem po dvaceti minutách, opět jsem několikrát shazoval. Termiku si
užívali také ToMaS a Tomáš, oba proháněli svá Furia. Krásné počasí
přilákalo i nevídaný počet dalších pilotů - celkem nás bylo šest. Hodně
mě zaujala Turbomoucha pana Ganzwohla. Nečekal jsem, jak dobře si
takový lehouš poradí s dnešním větrem.
19. 7. 2008
V plánu byl modelářský den a počasí od rána ukazovalo, že to vyjde.
Kolem desáté jsme se s Tomášem sešli na letišti, samozřejmě s
navijákem. Já jsem konečně opět vytáhl Ascota, kterého jsem měl po
ťukanci opraveného už dlouho, ale nějak jsem se nemohl dostat k tomu,
abych zpátky do trupu nastrkal všechnu elektroniku. Sotva jsme
začali létat, dorazila vzácná návštěva z Prahy - Viktorové Novotní. Ti
přijeli se zbrusu novými elektrolety kategorie RCEJ. Docela vymazlené
strojky, na pohon Speedem 400 moc pěkná stoupavost. Termiku jsme si
užívali všichni, nosilo to skvěle. Jediná horká chvilka čekala na mě.
Nastoupal jsem s Ascotem do stratosféry a otočil ho kolmo k zemi.
Zrychlení famózní, zakončené ovšem parádním flaterem výškovky, nic
příjemného. Zdá se, že příčinou budou 3 mm uhlíkové dráty jako táhla, v
servech ani pákách žádné nadměrné vůle nejsou. S táhly toho ovšem moc
udělat nepůjde, takže se asi spokojím s brutálními průlety z menších
výšek. Pěknou rychlopalbu nám ukázal i Viktor se svojí Ariane V10.
Zkoušel jsem ji i fotit, ale nějak jsem nestíhal :-) Odpoledne
modelářský program pokračoval sekáním plochy na přibyslavském letišti.
To bych ani nezmiňoval, kdyby náčelník nešťasně nestrčil prsty do
běžící sekačky. Samozřejmě následoval bleskový přesun do
havlíčkobrodské nemocnice. Zranění bylo naštěstí ještě relativně lehké
- odnesla to jen rozseklá bříška dvou prstů. Zbývá jen doufat, že se
Ivošovi všechno zahojí bez velkých následků.
16. 7. 2008
Dnešní vítr vybízel vyrazit na svah, ale volného
času bylo málo, takže jsem se musel spokojit s hodinkou létání se
SuperGee. Ve větru se mi dařilo házet pro mě nadstandardní výšky a
překvapivě jsem se i dokázal chytat v termických bublinkách. Muselo se
s nimi poměrně rychle po větru a návrat zpět býval docela obtížný,
příjemná zábava a dobrý trénink. Cestou z letiště jsem se stavil na
poště, kde mě čekal balík s různým stavebním materiálem. Mimo jiné mi
přišla i výborná váha s rozlišením na desetiny gramu. To bude bič při
honění hmotnosti u RC házedel :-)
12. 7. 2008, Eurotour F3K Waidhofen/Thaya
Na seznam závodů započítávaných do nominace na reprezentaci F3K se
letos dostal i závod Contest-Eurotour v rakouském Waidhofen an der
Thaya. Pohled do mapy odhalil, že to tam máme blíž než na jakékoli
domácí F3K závody, takže nebyl žádný důvod váhat s účastí. Naši
klasickou sestavu (já, Jenda Pejchar, Milan Havelka, Tomáš Hájek)
doplnil ještě Ivoš Bratršovský. Ten se sice zpočátku trochu cukal,
protože nikdy na F3K závodech nebyl, ale když jsem ho přihlásil, už
stejně nemohl nic dělat. My ostatní už jsme sice pár domácích F3K
závodů odlétali, ale zkušenosti z eurocontestu neměl nikdo. O to víc
jsme se těšili.
Když jsme po dvou hodinách jízdy dorazili do Waidhofenu, většina
závodníků už byla na místě a trénovala. Taky jsme si rozložili svoje
nádobíčko a než začala registrace, taky jsme si dali pár tréninkových
"hodů". Naše hody dávám úmyslně do uvozovek, protože v porovnání s
ostatními jsme se dostávali do poloviční výšky. Potíže hned na začátku
čekaly na Jendu Pejchara. V chumlu trénujících závodníků přijímač (MZK
ProfiPenta) v jeho letadle odmítl poslušnost a Jendovo SuperGee se
zapíchlo do země. Celkem nic se nestalo, ale na klidu taková věc
nepřidá. Pro jistotu Jenda po drobných opravách uvolnil anténu
přijímače tak, aby volně plandala.
Po registraci začal okolo
deváté ostrý závod. Nakonec se zaregistrovalo 33 pilotů z Rakouska,
Německa, Polska, Švédska a samozřejmě Česka (my a ještě Luděk Novotný).
Ivoš Bratršovský nastoupil do svého prvního závodu v životě pěkně
zostra - hned do první rundy prvního kola. Létala se úloha Pět
nejdelších časů. Hned po prvním Ivošově hodu mi spadla brada - že bude
Ivoš létat tak dobře jsem nečekal. Starty byly do relativně slušné
výšky a hlavně i v nevýrazné termice Ivoš dosahoval dobrých časů.
Dvouminutového maxima Ivoš nedosáhl jen jednou. Zisk 944 bodů byl super
a nebýt drobných taktických chyb (přílišné přelétávání maxima), bylo by
to ještě lepší. My ostatní jsme ve svých skupinách bodovali výrazně
hůř, ale to nebylo ještě nic proti tomu, jaký nářez na nás čekal v
dalších kolech. Ve druhém kole se létalo Všichni nahoru, poslední dolů.
Většina pilotů dokázala i v termicky nevýrazném vzduchu nalétat maximum
tři minuty, my jsme ovšem byli rádi, když jsme nalétali přes minutu.
Jaký bodový "zisk" nás za takové "výkony" čekal, je asi jasné. Já jsem
si pořádnou bodovou ztrátu pojistil ještě tím, že jsem ve třetím letu
přistál mimo letovou plochu. Že může být ještě hůř nás přesvědčilo kolo
třetí - úloha Poslední let. Ti nejlepší se s touto úlohou vypořádali
jedním hodem, ze kterého nalétali pětiminutové maximum. My jsme jen
bezmocně zkoušeli nové a nové starty, abychom skončili v lepším případě
s časem okolo dvou minut (Jenda, Milan), v horším okolo minuty (já,
Tomáš). Smůtu si vybral Ivoš, když v jednom hodu kvůli problému s
táhlem křidélka skončil s časem pod minutu a musel jít opravovat. Ve
čtvrtém kole se létala úloha 1, 2, 3 a 4 minuty letu. Bylo jasné, že
ani v této úloze díru do světa neuděláme. Luděk si z nás právem dělal
legraci, že vždycky nastupujeme jako na popravu :-) My jsme ovšem
neklesali na duchu a náramně se bavili (zejména na účet toho, kdo
zrovna letěl). Už jsme měli okouknuté ty nejlepší piloty a protože
jménem jsme prakticky nikoho neznali, dávali jsme jim přiléhavé
přezdívky. Za rychlorukého byl označován takový pilot, který házel výš
než my, takže prakticky každý. Ten, kdo zrovna létal, si tak vyslechl
spoustu hlášek typu "super hod, když příště ještě přidáš, tak budeš mít
půlku výšky, co rychlorukej kudrnáč". V pátém kole (úloha Poslední a
předposlení let) se navíc zatáhlo a jedné skupině dokonce pršelo, takže
termiky bylo málo a na hodu záleželo opravdu hodně. Při úloze Všichni
nahoru, poslední dolů v šestém kole nám to paradoxně pomohlo, protože
bez termiky nenalétávali tříminutové maximum ani ti nejlepší, takže
naše minutové lety neznamenali takovou ztrátu. Tohle kolo bylo smolné
pro Tomáše a Luďka, kteří se srazili v jednom ze startů. Tomáš musel
opravovat směrovku, Luděk skončil s nabořeným křídlem. Na poslední dvě
kola už bylo počasí opět krásné a o termiku nouze nebyla. Sedmou úlohou
byly 3 ze 6-ti letů, což jsme na naše poměry zalétali všichni docela
obstojně (čímž myslím, že jsme měli přes 500 bodů z tisíce možných
:-)). Všichni nejlepší samozřejmě zaletěli třikrát tři minuty a hotovo.
Poslední úloha už byla takovou třešničkou na dortu - Vzrůstající časy
po 15-ti sekundách. Ti nejlepší se samozřejmě dostali až na maximálni
dvě minuty, my jsme byli rádi, když se povedlo aspoň 75 vteřin. Tahle
úloha je dost krutá, protože nenalétání potřebného času byť o jedinou
vteřinu znamená značnou ztrátu bodů. Na svůj poslední hod závodu bude
jistě dlouho s hořkostí vzpomínat Milan. V době, kdy už docházel
pracovní čas a tak nebylo možné dohnat žádné body, si řekl, že si ještě
jednou hodí a pořádně se do toho opřel. Tak pořádně, až povolilo
usazení výškovky. Naštěstí Milan i tak dokázal docela bez problémů
přistát.
Po osmi odlétaných kolech už jsme měli házení až až,
takže jsme byli rádi, že už kolotoč létání a měření končí. Mimochodem,
i na akci této úrovně si časy měřili závoníci sami mezi sebou.
Pořadatelé jen zpracovávali odevzdané papíry s výslednými
časy a
nebyl s tím naprosto žádný problém. Čas před vyhlášením výsledků jsme
využili k popovídání s ostatními a k okoukání jejich modelů. Skladba
modelů byla opravdu pestrá - od F3K SalPeter, Aspirin, Turbo,
Fireworks až po různé vlastnoručně vyrobené stroje.
S vyhlášením
výsledků pořadatelé docela otáleli, ale dočkali jsme se. Nejúspěšněji
jsem soupeře hnal před sebou já, obsadil jsem předposlední příčku. O
něco lépe dopadli Milan, Tomáš a Jenda na místech 27, 28 a
29.
Největší radost si ovšem udělal Ivoš "Braty" Bratršovský (Braty podle
toho, jak startér nebyl schopný přečíst jeho příjmení). Nejen, že
obsadil celkově 21. místo, ale hlavně získal pohár za první místo mezi
juniory do 16-ti let. Moc pěkné, snad Ivošovi forma
vydrží. Nejúspěšnějším čechem byl samozřejmě Luděk Novotný na desátém
místě. Vítězem závodu se stal Roland Börder, který se samými
vítězstvími vede i průběžný žebříček F3K Contestu.
Co říci závěrem?
Nabízí se otázka, jak dopadá srovnání běžných českých F3K závodů s
takovouto akcí. My jsme to porovnávali a nedá se to srovnat :-) Nejde
jen o úroveň zázemí na letišti, ale i organizačně byla akce zvládnutá o
kus lépe, než jen zvykem na našich lokálních závodech. O kvalitách
nejlepších pilotů nemá smysl se zmiňovat, to se prostě musí vidět.
Musím říct, že ze závodů jsem byl nadšený. Je úplně jedno, že jsme byli
na chvostu výsledkové listiny, příští rok jedeme určitě zase.
Video ze závodů je k vidění zde.
11. 7. 2008
Trup SuperGee jsem včera úspěšně opravil, takže večer přišla chvilka na
další testy. Házel jsem něco přes hodinu. Létání nebylo úplně
jednoduché - poměrně dost foukalo, takže i když jsem se občas pokusil
vytočit nějaký stoupáček, moc dlouho jsem se v něm neudžel. Taky bylo
hodně znát, že jsem s RC házedlem už hodně dlouho nelétal. Nějak jsem
si nemohl zvyknout, že proti F3B strojům, má dost odlišný letový projev.
10. 7. 2008
Po prvomájových závodech F3K jsem měl SuperGee s přeraženým trupem
odložené v koutě. Opravy se házedlo dočkalo až teď, když se přiblížily
další závody. Trup byl rozbitý docela hodně, takže bylo nasnadě, že si
musím aspoň trochu potrénovat, abych vyzkoušel, že všechno drží, jak
má. Po telefonátu s Jendou jsme se domluvili, že přijedu do Škrdlovic.
Byl jsem hodně zvědavý i na Jendovo nové SuperGee. Jenda si hodně
pohrál s trupem, takže hmotnost celého letadla mu vyšla na parádních
240 gramů! Musím říct, že moje výkony se s jeho létáním nedaly
srovnávat, to zase dostanu na závodech nařezáno :-) V závěru se pak
projevilo jedno místo, které jsem při opravě trupu podcenil. Jenda
zkoušel s mým SuperGee hody a v tom posledním se ozvalo křup a po
přistání jsem zjitil, že trup před křídlem opět praskl. Nic jiného se
nestalo, takže stačí přelaminovat uhlíkem a nebude co řešit. Rozhodně
lepší, než kdyby se mi to stalo na závodech.
8. 7. 2008
Poslední létání na kopci nebylo nijak slavné, tak jsem si řekl, že
musím využít další příležitost. Foukalo docela slušně, ale jinak bylo
počasí typicky aprílové. Vsadil jsem na to, že se s létáním trefím mezi
přeháňky, takže jsem se nijak neznepokojoval, když začalo pršet, sotva
jsem začal balit věci. Na Studenec jsem skutečně dorazil v době, kdy už
nepršelo. Těžké ocelové mraky na obzoru ovšem dávaly tušit, že to
dlouho nevydrží. O to rychleji jsem složil Furio a vyškrábal se na
malou bouli. Škoda, že tam foukalo úplně zleva a ještě sotva na
udržení. Po deseti minutách létání začaly z nebe padat další kapky
vody, takže následoval rychlý přesun zpět do auta. Počkal jsem si, až
přestane pršet, ale už jsem si nezalétal - s koncem deště to zabalil i
vítr. To byl zase jednou výlet :-)
6. 7. 2008
Poslední dobou se v neděli odpoledne scházíme na letišti ve stále
stejné sestavě - já s rodinou, Ivoš Křivánek, Jirka Šiler a pan Vacek.
Příliš se nemění ani letadla, která s sebou bereme - pan Vacek nějaký
elektrovětroň, já něco na naviják a Ivoš s Jirkou akrobaty. Já jsem si
dnes vzal Nyxe, i když ideální volba to vzhledem k poměrně čerstvému
větru asi nebyla. Stihl jsem pět startů a lety byly poměrně náročné.
Nebylo snadné najít termiku a když už jsem ji našel, měl jsem problémy
se v ní udržet. Jako trénink to ovšem bylo asi ideální. Létání si
pochvaloval taky Jirka, který vyřešil problém s nádrží v jeho akrobatu
a jeho motor šel jako pila. Příjemná neděle.
5. 7. 2008
Od
rána docela slušně foukalo a já už na kopci pěkně dlouho nebyl, takže
jsem před desátou naložil Furio a zamířil na Studenec. Na velké bouli
už byl jeden modelář s jakýmsi čínským Discusem. Ani já jsem neváhal a
poslal Furio do vzduchu. Ovšem nic extra to nebylo. Na rychlost jsem
nepřepnul ani jednou, většinu času jsem přivztlakovával, abych se vůbec
udržel ve vzduchu a několikrát jsem se musel vyhrabávat z hloubky
zpátky na horizont. Kolega s Discusem na tom nebyl o nic lépe a co
chvíli přistával. Já jsem se ve vzduchu udržel téměř hodinu, ale
nakonec jsem se stejně prošel do obilí pod kopcem. Pak už jsem nelétal,
cestou pro letadlo mi začal vysílač hlásit vybité baterky. Ani mi to
nevadilo, v těch podmínkách už mě to stejně nebavilo.
Na odpoledne
jsme měli jiný program - sekání naší plochy na letišti v Přibyslavi.
Sešlo se nás tam dost a dost, ale v podstatě nebylo co dělat. Luboš
totiž zajistil "těžkou techniku", takže na sekání jsme se jenom koukali
a ostatní práce už byla hračka.
1. 7. 2008
Na
dnešek bylo plánováno sekání letiště a tak jsme si s ToMaSem řekli, že
vyrazíme s předstihem a zalétáme si. Jenže člověk míní a zaměstnavatel
mění, takže já jsem se na letiště dostal až večer, když už bylo skoro
posekáno. Účast byla hojná, takže sekání bylo celkem nenáročné. Když
bylo hotovo, ještě jsme natáhli naviják. Na navijáku jsme létali hned
tři a všichni s Furiem. Celkem podle očekávání jsme se ve večerním
vzduchu v termice nechytali, ale po náročném dni v práci jsem byl
vděčný i za takové létání.
Komárův RC
deníček
